Zápasník Filip Jireš na memoriálu Igora Pervačuka na Ukrajině ukázal i chytrost a svůj úspěch osobitě popsal :-)
Na Ukrajinu jsem vyrazil už podruhé za sebou, minulý rok jsem tu byl také a přivezl jsem si hezký bronz.
Tento rok jsem si dovezl stříbro, ze kterého jsem měl opravdu radost. I když se říká, že stříbro bývá takové hořkosladké, protože se většinou dostává po porážce.
Nicméně u mě tomu tak nebylo. Ve váze nás bylo 5. Já, 2 Ukrajinci a 2 Poláci. Špičky své země ve 125 kg.
Jelikož nás bylo 5, zápasilo se systémem každý s každým, takže jsem měl 4 dost vyrovnané zápasy a to je už docela petarda, obzvlášť v těžké váze. Ale vraťme se ke stříbru.
V úvodě jsem narazil na prvního Ukrajince, který mě porazil. Byl to velký boj, ale bohužel mi v něm chybělo trochu štěstí a prohrál jsem na body.
Druhý zápas následoval s Polákem, který byl trochu slabší než Polák, který mě následoval po něm. Takže jsem zvítězil na technickou převahu po několika sekundách.
Následoval třetí soupeř – Polák, s kterým jsem se bil jako lev. Po 6 minutách vyrovnaného zápasu měl ale bohužel na bodové tabuli více technických bodů, a tak jsem opět prohrál.
Byl jsem trochu demotivovaný. „Asi to nebyl můj den,“ říkal jsem si.
Mezitím zápasil ten druhý Ukrajinec z dvojice, kterou jsem představoval na začátku, a ten všechny ty, co mě porazili, docela jednoduše porážel. Nechápal jsem. Ale naskytla se krásná příležitost, jak by se dalo trochu těm mým prohrám vyhnout.
Porazit jeho.
„Ukrajinec je bez porážky a porazil všechny, co tě porazili, tím pádem, když ty porazíš jeho, vystřelí tě do předních příček, tak se snaž, frajere,“ řekl mi ostravský trenér, který tu je jako asistent reprezentačního trenéra.
Ihned jsem začal vymýšlet taktiku.
Viděl jsem, že při zápase dělá jednu velkou chybu, zpozoroval jsem to při tom, když zápasil se svým týmovým kolegou z Ukrajiny.
Když člověku totiž zajede rukama do pasu, tlačí bezmyšlenkovitě, takže se toho dá využít a hodit chvat s názvem přední supplex. Zahákujete mu ruce, když vás obejme, a padnete do takového mostu, tím pádem soupeř musí přes vás přepadnout přímo na lopatky.
Co se nestalo... samozřejmě... po 10 sekundách první periody jsem se rozhodl to hodit, když mi tam dal ruce, a Ukrajinec letěl přímo na lopatky, kde jsem ho udržel!! Ten pocit byl k nezaplacení. Věděl jsem, že jsem porazil někoho, kdo hravě porazil soupeře, kteří mě zdolali.
Takže díky tomuto jsem skončil na krásném 2. místě a mám velkou radost. Ovšem nechci zahálet a s kluky z Ostravy ještě tady ve Lvově do středy zůstávám na mezinárodní kemp. Děkuji Akademii individuálních sportů za neustálou podporu!
